OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Podzemným metalovým svetom už nejakú dobu hýbe aj techniku vzývajúca podoba brutálneho death metalu, a o tom, že v tomto žánri kvalitné kapely zďaleka nepochádzajú len z jeho kolísky, teda USA, sme sa mohli presvedčiť v stredu 8. októbra. Underground Booking Agency do Collossea/777 stiahli estónskych BEYOND THE STRUCTURE na ich európskom turné. O skupine som sa dozvedel len vďaka koncertu – nie je v ľudských silách stíhať všetko nové – a po vypočutí si albumu na internete mi bolo jasné, že nejsť si to pozrieť naživo by bola chyba.
Začiatok podujatia sa o pár desiatok minút posunul, Estónci museli cestou vybojovať boj s trochu inou technikou, automobilovou, poruchu sa však našťastie podarilo odstrániť. O úvod koncertu sa postarali prešovskí THE SEARCH, fungujúci už celkom dosť rokov, napriek tomu stále známi skôr len lokálne. Na istý čas ich zastavilo aj hľadanie nového bubeníka. Dopadlo úspešne, Prešovčania opäť hrajú naživo a snáď pripravia aj nejakú novú nahrávku. Nebol to zlý úvod, hudobne razantný, miestami atmosférickejší modernejší melodický death metal na pomedzí metalcoru, s talentovaným frontmanom, striedajúcim emotívnejšie revané vokály s hlbokými deathmetalovými – to tričko ALL SHALL PERISH hovorilo za všetko. Isté rezervy boli v bicích – nie že by bol bubeník babrák, ale prepracované gitarové linky by si zaslúžili lepší rytmický podklad než stereotypný umca-umca rytmus, ktorý na pomery tohto žánru znel trochu pričasto.
Asi štyridsať ľudí v podniku prvých účinkujúcich večera odmenilo zdržanlivým, ale pozitívnym ohlasom, a do väčších tanečných i aplaudovacích akcií sa pustilo pri nasledujúcich THORWALD. Košické extrémne tornádo – Fuko gitara, Wurma basa, Miki a Bindi vokály – sa premiérovo predstavilo s novým bicmanom Filipom. Ten predošlého uznávaného majstra bicích Roba Kuzmu (INFER, DISCONSOLATE) nahradil na úrovni a tak sme si vychutnali divoký grind core/power violence z albumu „Čiernobiele prasa“ (2012), predošlého promáča, a aj novú skladbu. Náklepy, gitarové krútňavy, dva prekrikujúce sa málo ľudské vokály, pocty hokejistom, nie až taká pocta Bindimu, črta zo života Ilony Knedľovej, návrh jedálnička pre Joža Ráža, vzývanie fľaše - THORWALD sú tutovkou presne v tom grinde, ktorý sa nesnaží vyriešiť všetky bolesti sveta, ani sa neutápa v infantilnom záchodovom humore. Zvuk dobrý, ohlasy nadšené.
Záver večera patril necelé dva roky fungujúcej štvorici z Talinnu a Harju. Zaujímavosťou je, že v zostave BEYOND THE STRUCTURE prevažujú neestónsky znejúce mená - Roman Demčenko bicie, Arťom Balakšin gitary, Michail Makošin vokály hrajú presilovku proti basákovi Alexovi Mattalovi. Zjavne ale nemajú problém so spoločným fungovaním, pretože živé prevedenie ich hudby bolo prehliadkou technickej zručnosti a zároveň poctivou porciou deathmetalovej energie a intenzívnosti. Urobil som veľmi dobre, že som si skupinu pred koncertom napočúval, pretože z vynikajúceho sofistikovaného nárezu, štýlovo sa občas dotýkajúceho aj takých ikon žánru, akými sú kansaskí ORIGIN, robil väzbiaci zvuk tak trochu black metal, a absencia druhej gitary sa pri takomto technickom, vrstvenom materiáli naživo prejavila tiež. Ale inak výborné, len čo BTS dohrali, kúpil som si ich tohtoročný debutový album „Nauseating Truth“ za v podstate symbolickú cenu.
Zažiť v strede týždňa to, že scénu nerobí veľkou „formát“ krajiny, ale kvalita hudby – a o Estónsku to platí mimoriadne – sa určite oplatilo a táto akcia do koncertne bohatej košickej metalovej jesene sadla stopercentne.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.